Pochádza z Ameriky, genetickým centrem původu slunečnice je severné Mexiko. Rod slunečnice (Helianthus) je zastúpený približne 260 jednoletými také vytrvalými druhmi. Z nich je nejrozšírenejší jednoletý druh Helianthus annus L. a vytrvalý druh Helianthus tuberosus L. Do Evropy se dostal vdaka Španělům vysoký typ rostliny s jedným úborem v 16. storočí. Slunečnice bola v Evrope 250 roků okrasnou rostlinou. Ako polná plodina se prvníkrát pěstovala v Nemecku a ve Francúzsku. Po prvé světové vojne se začala pěstovat také v Československu, zejména v teplejších oblastech južného Slovenska. Olejnatý typ se rozširuje až po 2. světové vojne.

Hlavným produktem pěstovania slunečnice jsou nažky, které jsou v celosvětovem meradle druhým nejvýznamnejším zdrojem na výrobu oleja, vynikajícich dietetických vlastností. Vysoký obsah kyseliny linolové (44 - 72 %) a nižší obsah linolénové (0,2 - 1,8 %) vplýva na jeho dlhšiu trvanlivost. Obsah kyseliny olejové je intermediálny (20 - 70 %). Nasýtené kyseliny palmitová a steárová zřídka prevyšují 12 %. Slunečnicový olej obsahuje také karotenoidy, enzýmy, lecitín, vitamíny, z kterých tokoferol (vitamín E) je významným antioxidantem.
Úžitok slunečnice je však mnohostrannejší. Vlákna ze stonků slunečnice se napr. v Číne využívají na výrobu papiera, ako prísada do textílií. Slunečnicové stonky jsou zdrojem na kúrenie, ze stonků a úborů se získava furfurol. V sušine listů se nachádza 0,6 % kaučuka a do 3 % smoly. Z kvalitného slunečnicového oleja se vyrábají stužené rostlinné tuky, menej kvalitné se využívají na výrobu olejových farieb a mydiel. Uvažuje se s použitím oleja a jeho derivátů na výrobu biopaliva.
Ako vedlajšie produkty pri výrobe oleja vznikají slunečnicové výlisky a extrahované šroty, které se využívají pri výrobe krmnych zmesí ako důležitej bílkovinové zložky (36 - 41 %). Slunečnice se také pěstuje ako krmna plodina, nebo plodina na zelené hnojenie.
Základem úspešného pěstovania slunečnice je dobrý výber hybridů. Asi do r. 1970 v šlachtení slunečnice prevažovala tvorba odrůdových populácií. V tom období většina odrůd pochádzala z bývalého ZSSR (napr. VNIIMK, Peredovik). V současnosti se pěstují hybridy slunečnice založené na báze cytoplazmatickej pelové sterilite, kterej donorem je Helianthus petiolaris. Jsou to většinou dvoj a trojlíniové hybridy.